Luknapi.jpg
www.luknapi.cz

Mgr. Lukáš Hálek


Duchovní praxe, celistvá osobnost, nauky růstu vědomí

„Není nic
přirozenějšího,
v životě člověka,
než meditace“

UČENÍ

Učení je namáhavý proces vyžadující odvahu. Pakliže zamýšlíme v nějakém oboru lidské činnosti uspět, musíme vyvinout značné úsilí. A bez ohledu na to, co se stane středem našeho zájmu. Člověk je tvor, jehož mláďata jsou dlouho závislá na rodičích, okolním prostředí. Bez nich by nepřežila a to po dobu několika let. Ve volné přírodě je průběh zrání k dospělosti a samostatnosti mnohem rychlejší. Zvířata tak v podstatě prodělají pouze dvě životní etapy. Od okamžiku, kdy jsou schopná si sami opatřovat potravu, jsou samostatná a jejich další bytí se týká hlavně vegetování, přežití a případně reprodukce potomstva.

Člověk se učí po celý život. Výchovou, školami, informačním tokem, zkušenostmi a praxí. Člověk díky vysokému intelektu a specifické stavbě těla, vzpřímenému postoji a obratnosti horních končetin, dokáže zvládnout mnohé. Pozoruhodné je, že člověk přesto v podstatě neobjevil nic, co by už příroda neznala. Vždyť mozek není nic jiného než superpočítač a různé výdobytky mají rovněž své protějšky v přírodě. Člověk je takto svázaný a zároveň inspirovaný okolním přirozeným prostředím.

Kde nacházíme naprostou volnost a svobodu, to jest na poli ducha. Vznešená umělecká díla, hudební virtuozita, nová řešení. Člověk je totiž jediný tvor, který je schopen porozumět podstatě bytí. Dnes si věci stále ještě značně zjednodušujeme. Jsme pohodlní podstoupit tu práci a hledat pravdu o sobě a o fungování světa. Velmi snadno a alibisticky přebíráme myšlenky druhých. Jsme líní věci domýšlet, dobrat se podstaty. Tato pohodlnost a stádnost dala historicky vzniknout různým totalitám a v dnešní době umožňuje vedení společnosti nekompetentními osobnostmi. Univerzitní a vysoké školství si na tomto faktu postavilo celý vlastní vzdělávací systém. Vždy se razí nějaká doktrína, a co do ní nespadá, je v podstatě tabu. Většina lidí věří tomu, co jim předkládají vědecké kapacity univerzit. Univerzity a případně vědecká pracoviště tak zásadně určují úroveň znalostí společnosti. Je třeba si uvědomit jednu věc, vědec pracuje s fakty, s poznatky přítomné doby. Věda se tak vyvíjí s tím, jak se objevují nové skutečnosti. To znamená, že věda neustále reviduje, opravuje svoje závěry. To co platilo včera, dnes už neplatí a to co platí dnes, bude zítra jinak. Vědci totiž neznají veškerá vstupní data. Buď z důvodu úzké specializace oboru, v kterém jsou zainteresováni, nebo díky vlastním předsudkům, kdy odmítají celé spektrum odlišných, nebo rozvíjejících poznatků, nebo z prosté nevědomosti.

Vizionářská je mystika. Uvedu příklad. Vědci změřili, že určitá částice je rychlejší než světlo. Tím nabourali platnou teorii relativity, která předpokládala, že nic nemůže být rychlejší než světlo. Nyní musí začít znova. (Mezitím vědci opravili nová měření jako chybná, takže zákon relativity A. Einsteina je nadále uznáván). Mystiku tato skutečnost nikdy nezaskočí. Nestaví svoji znalost na současném stavu vědy. Ve skutečnosti v jistých duchovních kruzích se význam teorie relativity nikterak nepřeceňoval. Ani ne tak z hlediska vědeckých závěrů, jako z pohledu nevyužitelnosti v praxi pro běžný život. Jiné vědecké kruhy, pro změnu, těmto náhledům duchovní vědy nemohli přijít na jméno. Zatímco však duchovní věda nadále setrvává pevně na svých poznatcích, vědci ze sdružení skeptiků i ti ostatní, musí své závěry stále opravovat. Nejde totiž ani tak o rychlost nějaké částice. Uvědomme si, že v astrálním (duchovním) světě se pohybujeme ještě rychleji. Rychlostí myšlenky, imaginace. Okamžitě se dokážeme přenést kamkoli ve vzdáleném vesmíru.

Zde je třeba vrátit se k původní myšlence. Totiž k obtížnosti porozumění. Problémem psaného, ale i vyřčeného je, že vždy obsahuje určité zkreslení od pravdy. Toto zkreslení je zákonitě přítomno. Konečná pravda se nedá totiž popsat lidskou řečí. A není nic namáhavějšího než poznání pravdy. Nic nás nestojí více úsilí a nevyžaduje tolik odvahy. Pro mnohé jevy člověk nemá přesné vyjádření. Láska, radost, smutek. I tyto stavy člověk prožívá, ale obtížně je popisuje. Klíčem k poznání je vlastní autentický prožitek. Jiná cesta není. Člověk, který prožil lásku, nepotřebuje vědecký důkaz lásky. Nevyžadujeme ani žádné potvrzení na to, zdali je něco vtipné. Buď se zasmějeme, nebo jsme oddělení. Proto se jeví jako naprosto hloupý požadavek některých vědců, aby mohli duchovní světy, nebo Boha změřit, zvážit, zkrátka zachytit vnějšími smysly. Hlubší skutečnosti můžeme pouze prožít, jako život a smrt. Člověk dostal jedinou možnost, jak nepopsatelné vyjádřit, alespoň přiblížit lidské mysli a to formou umění, v symbolech, nebo pomocí podobenství. Nebo svým vyzařováním (poznáte je po ovoci).

Povinnost člověka je naučit se využívat celý potenciál inteligence. Tím uskutečnit a naplnit svojí cestu. Ten, kdo není ochoten podstoupit tu práci a vkládat do věci cele vlastní osobnost, se dobrovolně ochuzuje o růst. A tak si znemožňuje pochopit a plnit své poslání.

Moudrost není
 v knihách


Odmalička
 s písmenkama
 zkoušíme si poradit
Potom čísla, násobilka,
 lineárně seřadit
Čteme bichle,
 knihovnice je nám
 ruka pomocná
Skrze brýle učíme se,
 kdo čet více, svět
 líp zná

Osho sedí v jednom
 rohu, ne a ne se
 z místa hnout
Nevypadá, že ví méně,
 že nemá co poskytnout
Druzí kolem nemarní
 čas, ten je stále pobízí
Práce, byznys,
 tržiště kvas, zkrátka
 co svět nabízí

Osho sedí v tichém
 koutku, někdo by řek,
 že si zdřím
Vědci pášou teorie
 zatímco on pravdu zří
Zapředou se do titulů,
 diskutují nad voskem
Přírodu je třeba
 zvládnout a to lidským
 rozumem

Ve stáří je čeká ouha,
 kdo měl všechno
 nemá nic
Zůstala jim i ta touha,
 kvůli které chtěli víc
Ten kdo seděl
 v tichém koutku,
 jediný čas nemarnil
Sám do sebe jen
 pohlížel, moudrost si
 tak navodil

Moudrost není
 v knihách
Ta se musí z hrudi
 vydobýt
Krok za krokem pracně
 vynalízt
Cestou až za svůj práh

Moudrost není
 v knihách
Ta se jenom z ticha
 narodí
Z tajů duše zvolna
 vyvodí
Cestou upřímných snah
Cestou upřímných snah
webmaster